květy

st 22. 2. 2012 / 08:47

Chodím po cizím bytě, je prázdný. Raduji se, že bude můj, dokud neuvidím v rohu nachystané plechovky plné barev. Vyjdu ven, domů je celá řada, všechny podél trati. Všechny už obydlené. Jeden má na balkoně obrovské barely barev. Nějaké dvě paní mluví o tom, že to balkon nemůže unést. 

Na zdi o kus dál vidím mapu světa. Jdu si ji prohlídnout – doma mám pouze mapu Evropy. Jsou na ní dopsané vzkazy od lidí, jaké to kde je, a místy nalepené figurky dinosaurů. Vedle v hospodě vidím Terezu Pergnerovou točící nějakou ženu do dokumentu, ta žena se svlékne donaha a strhne ze dveří plakát. Všichni se tomu nuceně smějí. 

Náhle jsem jedním ze dvou novinářů. Vím, že kulhám, protože jsem měl kdysi vícekrát zlomenou nohu. Kolega se mne ptá, co uděláme, něco je potřeba. Navrhuji jít na parkoviště před obchodním domem, a jednomu muži tam tajně zvýrazňovačem podrhat některé věci v knize. Nikdo nás nemůže napadnout, že to je něco špatného.

Jdeme si pro zvýrazňovače do obchodu s tabákem, ale paní v něm říká, že nám je neprodá, že je zákaz prodávání všech barevných psacích potřeb. Nařídil to pan prezident. Střih – a vidím prezidenta. Leží v náručí své ženy, je to starší muž, šedivé vlasy a ostrůvky vousů na tváři. Kolem hoří svíčky. Prezident naříká: "Chtějí nám přebarvit vlasy do živých barev, nesmíme to dovolit !"

Konec snu

MEK

po 20. 2. 2012 / 09:21

Jsem na křtu nové desky kapely Biorchestr, ten probíhá tak, že je léto a parta lidí je v zahradní chatrči. Všichni leží na posteli a poslouchají album, přijde mi to jako skvělej nápad, ale kdykoliv se pohnu zavadím o prsa nějaké ženy, jsme tam namačkaní, směju se tomu. Po chvíli se lidé zvedají a začínají bavit, Aleš P. říká, že už začnou hrát naživo, vymlouvám mu to, aby ještě vydržel, že ta deska je jako předkapela, a 40 minut nikoho nezabije. Pak dostanu nápad jak udělat remix k jedné písni. Konec snu. 


MEK

čt 16. 2. 2012 / 22:31

Nějací lidé jednou na voze taženém koňmi, slyším přesně tento rozhovor:

"Když nebudeš tím, kdo jsi byl, kdo tě bude nutit být tím, kdo jsi byl !?"
"Ano, pryč s Kacimér.."
MEK

po 9. 1. 2012 / 09:21

      Jedu z koncertu a zastavím se v noci do hospody. Něco piju, je tam teplo, útulně. Mezi hosty uvidím dvojnici Jany M. Také si vedle ní všimnu její bratra Vítka. A dojde mi, že to musí být její setřenice. Proto ta podoba. Chtěl bych ji kontaktovat, ale musím jít spát.          
     Vezmu alespoň z věšáku její černou bundu a schovám pod peřinu. Snad ji bude hledat a vzbudí mne. Ale když se vzbudím je ona i s bundou pryč. Říkají, že čeká vedle. Jdu do vedlejší místnosti, ale tam má přednášku cizí děvče, usměju se a vycouvám. Postel už mi schovali, jsem ve sklepě hospody.
     Ve zdi je dřevěné okénko a v něm kněz. Nabízí mi zpoveď. Nejdřív odmítnu, pak svolím, ale říkám, že musí pryč lidi, co sedí kolem. Oni reagují: My tu čekáme na koncert folkového dua. A opravdu, začne hrát kapela, která se jmenuje "Kamelie". Dvě straší paní plus mladí kluci, co sólují na kytary.
     Uteču na dvůr, je slunečný den. Chce se mi na záchod, pánský je obsazený, na dámském jsou pisoáry a strašný nepořádek. Motá se mi hlava a myslím na UFO, napadne mne, že je se mnou zle. Někdo na mne čeká, musím se nějak probrat. Konec snu.  
MEK

čt 15. 12. 2011 / 11:30

Najednou jsem na vesnickém dvorku, ale je to v Japonsku. Kolem jsou děti, a je to vlastně škola. Seznamuji se s dívkou, která se jmenuje Makito. Máme školní lavici, která se strašně houpe, hledám něco čím ji podložit. Najdu balíček svázaných tašek na střechu. Obávám se, že prasknou, ale stejně ji tím podložím. Náhle střih a jsem na srazu střední školy, kde sedí strašlivě smutná Eva T. můj platonický idol těch dob. Kolem proběhne dítě, zase jsem zpět na dvorku. Držím to dítě na zemi a kroutím mu ruku. Ono říká "Nic se přece neděje". Jsem zpět v lavici s Makito. Říká: "Bojím se hodiny kreslení. Musíme domalovávat černobílé fotky z novin. Učitel je šíleně přísnej. A nejvíc ho potěší, když k nějaké fotce přikreslíme čáry, jako že se to zrovna hýbe". Říkám, že to zkusím. Maluji na fotku, a vtom přilétá učitel. Nemá nohy, vznáší se nad zemí. Je to starší muž, a podle obličeje poznám, že velký dobrák. Jako by říkal – nezkažte to. Konec snu. 
MEK

čt 24. 11. 2011 / 18:14

Ve snu mluvím s otcem, pamatuji si kousek rozhovoru:

Táta: Nejezdi na chatu jen novou cestou, jezdi i tou starou, aby tvoje dcery měly na výběr.
Já: Ale já přece nemám ještě děti..
Táta: Ale i proto jezdi oběmi cestami, je nejvyšší čas, nepodceňuj to. 
MEK

pá 11. 11. 2011 / 16:26

Jdu se podívat do školky, kterou znám z dětství. Budova i zahrada jsou opuštěné. Je tam jen jediné dítě, holčička. Běhá venku, a okolo ní pes. Neví o mně, nechci ji rušit. Vejdu do budovy a jdu skrz. Najednou vidím muže za rohem. Překvapí mne, ale nechci vypadat jako vetřelec a přijdu k němu. Muž: Co tomu říkate ?
Já: Pěkná školka, myslím velká a..
Muž: Ne, co myslíte – je to dobrý pes, uhlídá to tady ?
Já: No, kdybych mu dal kus salámu, asi by na mne ani neštěkal, ale zase pes co cizímu ukousne nohu, není pes na hlídání školky, ne ?
Muž mlčí, je nespokojený s mou odpovědí.. najednou vidím, že vypadá jako Radek Holub, herec.. Vtom náhle vidím školku z výšky, holčička vykřikne a spadne do trávy, muž ji drží za nohu a táhne k sobě. Křičí na ni: Válka ještě neskončila !!!! Probudím se.
Konec snu 
MEK

út 8. 11. 2011 / 17:59

Dvojitý sen o hudebních nástrojích:

Zdá se mi, že má něco natáčet s kapelou Midi lidi. Oni už pracují, říkají mi, že chtějí mít starý zvuk, a že tedy budu hrát na periskop. Netuším jak na to, ale tvářím se, že mne to vůbec nevyvedlo z míry. Sedám si k periskopu, že to nějak půjde.

Potom stojím na chodníku mezi auty a čekám na tramvaj. V ruce mám staré klávesy CASIO. Vím, že když vyjdu na ostrůvek, bude mi je někdo chtít sebrat. Tramvaj přijíždí, jdu tam – a opravdu, už mi je kdosi na zastávce škube z ruky. Zápasím a povede se mi je vyrvat a utéct do tramvaje. Zavřou se dveře a ona odjíždí. Jsem nadšený, že se mi to povedlo, nečekal jsem to. Konec snu.
MEK

ne 6. 11. 2011 / 15:12

Otevřu stolek pod televizí (ve skutečnosti už televizi dávno nemám a stolek neměl zásuvku) a vidím, že uvnitř leží balík peněz, na které jsem dávno zapomněl. Taky je tam účet z letní restaurace. Dostanu chuť to rychle utratit. Vlezu oknem do šatny jakéhosi hokejového mužstva, proběhnu jím, a na drátěných schodech venku vytáhnu telefon a volám: „Ahoj Petře“, zvedne to Jana Moštková a říká: „Ahoj, já jsem Jana!“, „Já vím, jsem roztržitej.. hele pojeď se mnou k vodě, koupíme si něco dobrýho, a budeme se opalovat, máme celý odpoledne, koupím ti zmrzlinovej pohár.. a pak se můžeme podívat na film o zpěvákovi z Katapultu, a smát se jak je blbej..“. Jana je potěšená, ale jakože zaskočeně se směje: „Já nevím..“. V tu chvíli mi dojde, že už je přes pět let mrtvá, a že s ní můžu jen telefonovat. I tak ale chci slyšet, jak se směje, chci vymyslet nějaký vtip, ale probudím se.
Konec snu. 
MEK

st 17. 8. 2011 / 19:56

Jsem opět se svými spolužáky ze základní školy. Jdeme z vyučování, já však nechal ve škole časovanou bombu. Vtom mi dojde, že se tam ještě vrátím pro batoh. Vidím ve vzduchu stopky a těší mne představa elegantního načasování – dojdu pro něj, vezmu ho, odejdu a pak to teprve bouchne. Čili vyrazím. Škola je horská chata u lesa. Vejdu dovnitř. Je tam spolužák Honza K. – třídní šašek, mám ho rád, je mi jej trochu líto, zve mne na prohlídku sklepa. Nedokážu odolat. Když sejdeme po schodech slyším výbuch. Chodím labyrintem a nakonec se vyškrábu ven. Potkávám spálené lidi, živoucí mrtvoly. Říkají mi, že někdo odpálil strašnou bombu. Nepřiznám se.
MEK

st 17. 8. 2011 / 19:53

Jedu vlakem navštívit bratra do blázince. Vystoupím na malém nádraží, a jdu městem. Je letní podvečer. V blázinci je můj bratr s dalším pacientem. Oba jsou v teplákových soupravách. Něco vyprávím, ale reaguje jen bratrův spolubydlící. Je to rom. Pak pochopím, bratr mne neposlouchal, měl v uších pecky, do kterých mu hrála hudba. Volají nás na dvůr. Na dvoře už cítím, že musím jít na vlak. Oba mne požádají abych udělal něco veselého. Vymyslím gag, předvedu oběma rukama panáčky, kteří sebou švihnou na zem a já řeknu: "Zabila je má mentální síla!". Ale bratrův parťák se dívá do nebe a nevnímá mne. Uraženě tedy řeknu, že vtip předvedu jindy. Odcházím pryč podzemím. Jsou to jeskyně, které někdo natírá na bílo. Jediná cesta jak vylézt z podzemí je zaklepat na poklop nad hlavou, a trochu poníženě se nechat vytáhnout do jakési hospodské kuchyně. V ní je Barbora A. a náruživě líbá svoji kamarádku Kláru. Vyběhnu tunelem a dojde mi, že držím v ruce lopatu, kterou jsem vzal na dvoře blázince. Nejdřív ji chci opřít o popelnice o kus dál, ale pak uvidím že si tam hraje několik chlapců. Poprosím je o předání. Také vidím smějícího se blázna na kraji jeskyně se štětkou bílou od barvy. Rozběhnu se směrem k městu a nádraží. Konec snu.
MEK

čt 11. 8. 2011 / 17:14

Jdu do hotelové haly a vybírám si noviny, přitom říkám recepční, že nemám rodiče. Je tím dojata. Ležím na matracích na balkoně vedle B. nad námi je brouk, co náhle zaleze do květu růže. Ze zdi vystoupí znepokojivě vypadající muž, tak kolem padesátky, tmavé vlasy a vousy. A říká nám, že ten brouk může být nebezpečný. Muž odejde do kuchyně. Je noc a my se bojíme usnout. Děsí nás cizinec v druhé půlce bytu. Ráno se probudíme a já navrhuji utéct dřív, než se probere. Chce se mi na malou, na záchod se bojím, uvažuju o tom že bych čůral do petláhve, ale B. mi vysvětluje, že to nejde, protože to je speciální petláhev, která má kolečka a dá se vozit jako kufr. Nakonec sebereme odhodlání k útěku. Vyběhnu do kuchyně, ale tam je náhle B. ..je však stará a má kolem očí rozpité černé líčení, otočím se, abych utekl, ale někdo mne z boku chytne za rameno. S hrůzou se probudím. Konec první části snu Usínám znova, a jsme zase s B. na balkoně. Ona vidí na ulici kamarádku barmanku. Slezeme dolů za ní. Já poznám známého kněze, který koná bohoslužbu na trávníku vedle chodníku. Je zima. Na bohoslužbu se schází spousta lidí. Ale v tom si uvědomujeme: ten cizí muž TAM BUDE STÁLE. Konec snu
MEK

čt 11. 8. 2011 / 17:14

Jdu do hotelové haly a vybírám si noviny, přitom říkám recepční, že nemám rodiče. Je tím dojata. Ležím na matracích na balkoně vedle B. nad námi je brouk, co náhle zaleze do květu růže. Ze zdi vystoupí znepokojivě vypadající muž, tak kolem padesátky, tmavé vlasy a vousy. A říká nám, že ten brouk může být nebezpečný. Muž odejde do kuchyně. Je noc a my se bojíme usnout. Děsí nás cizinec v druhé půlce bytu. Ráno se probudíme a já navrhuji utéct dřív, než se probere. Chce se mi na malou, na záchod se bojím, uvažuju o tom že bych čůral do petláhve, ale B. mi vysvětluje, že to nejde, protože to je speciální petláhev, která má kolečka a dá se vozit jako kufr. Nakonec sebereme odhodlání k útěku. Vyběhnu do kuchyně, ale tam je náhle B. ..je však stará a má kolem očí rozpité černé líčení, otočím se, abych utekl, ale někdo mne z boku chytne za rameno. S hrůzou se probudím. Konec první části snu Usínám znova, a jsme zase s B. na balkoně. Ona vidí na ulici kamarádku barmanku. Slezeme dolů za ní. Já poznám známého kněze, který koná bohoslužbu na trávníku vedle chodníku. Je zima. Na bohoslužbu se schází spousta lidí. Ale v tom si uvědomujeme: ten cizí muž TAM BUDE STÁLE. Konec snu
MEK

čt 11. 8. 2011 / 17:00

Jsem J. V. Stalin (to je vyjímečný, tohle se mi nezdává.. ) a mám trénovat mužstvo fotbalistů. Oni se mne trochu bojí, já vysypu z pytle boty, a říkám, že předně musí mít nové boty.. ale ty boty jsou takové hadráky s modrou přeskou na suchej zip, blbý na fotbal asi, ale oni si je pochvalují, říkám jim: nejdřív ze všeho běhejte kolem hřiště.. oni běží a já si uvažuju, sakra ale co jim řeknu pak... a sen končí
MEK

út 26. 7. 2011 / 09:13

Jsem na travnaté stráni. Kolem stánky jako na trhu. Zaslechnu jméno Kyšperský. Jdu ke stolu kde prodávají cosi jako zelené želví krunýře. „Vy mne znáte ?“ ptám se. Starší žena říká: „Dřív žili Kyšperští všichni dohromady, ale pak se museli rozdělit. Dělilo se to na dvě cesty, já jsem Nováčková.“ Vtom si sbalí věci a odchází s průvodem pryč. Volám na ni: „Proč se rozdělili, jak to bylo, Nováčkovi byli dřív Kyšperští ?“ „Ne“ řekne a mizí. Střih a jedu na motorce. Vezu Lucii R. Jedeme lesem. Zastavíme u tunelu, kolem jsou terasy restaurace apod. Během pár vteřin co chci motorku přivázat zámkem, stroj zmizí. Respektive, místo žluté motorky je tam náhle jiná, červená. Začnu zuřit. Kdo ji mohl ukrást tak rychle ?! Kolem je klid nikdo nikam nespěchá. Běžím na dámské záchody lehám si na zem, jestli není motorka schovaná v kabince. Není. Lucie mi říká, že bude ostuda. Já jí odseknu, že mne v helmě motorkáře nikdo nemůže poznat. Náhle přichází Johana Š. Je bez trička, ale nemá ani prsa ani bradavky, jen černé kšandy, a vlasy vyčesané nahoru. Říkám jí, že mi ukradli motorku, co se jmenovala „MORMEK“, a dali místo ní jinou, ona odpoví: „To je proto, že se nic neztratí. Odvezu vás tunelem do města.“ Lucie žasne: „Ty umíš řídit ?“ „Jo, mám moped, motorku pro manželky“. Konec snu
MEK

pá 22. 7. 2011 / 20:13

V jakési budově se potkávám s mnoha lidmi, něco se tam děje, ale nevím co. Náhle vidím svoji učitelku z prvního stupně základní školy. Neměl jsem ji rád jako dítě, byla mi protivná, teď si však navíc uvědomuji otcova slova, že to byla komunistka. Začínám pomalu zuřit. Chodím a běsním. Co ta tady dělá ?!? A v tom někdo přijde a řekne: "Nejmenuje se Forgáčová, je to Gagarová." To mne vyvede z míry, nevím, co si počít. Změna jména jako by ji zbavila všeho negativního. Odpor k ní úplně zmizí. Konec snu.
MEK

so 16. 7. 2011 / 07:58

Zdá se mi sen, o kterém ve snu vím, že se na něj koukám jako na film. Dva chlápci nakládají před nemocnicí několik kufrů s penězi. Děje se to v České republice, v osmdesátých letech. Jeden říká: Hlavně, že to nebude nikomu chybět! Potom spolu sedí doma a uvědomují si, že za peníze nemůžou ani odjet do ciziny, ani si nějak nápadně užívat, tak se rozhodnou ke zvláštnímu řešení, natočí desku. Nejvíc ze všeho mají rádi hudbu, čili udělají desku a podplatí nejlepší zvukaře v zemi. Střih a jsou ve studiu, kolem jsou hudebníci v teplákových soupravách. Vysvětlují zvukaři, že si koupili superdrahé mikrofony, protože na to celý život šetřili. Konec snu.
MEK

st 6. 4. 2011 / 11:35

Flákal jsem se v noční ulici plné neonů a barevných lákadel. Cítil jsem jak na mne působí dekadence evropské civilizace a kdoví proč jsem vlezl do jednoho z prosklených boháčských baráků. Prohlížel jsem si interiéry a bezděky jsem se dostal na prapodivnou party. Dělal jsem, že tam nejsem, díval jsem se po stěnách velkého blikajícího pokoje s výhledem na další blikající domy. Zaujal mě bílý přístroj připomínajicí trezor zabudovaný ve stěně. Zmáčkl jsem plastový spínač, spustil se jemně tichý mechanismus ozubených koleček a táhel, přibyly další spínače a k tomu kazetová sbírka alb Georga Friedricha Händela. Uvědomil jsem si, že každý spínač třídí druh hudby, autory, alba – abecedně, chronograficky... zcela fascinovaný jsem si prohlížel kazetu raritního Händelova alba, přemýšlel jsem, kdo sakra v dnešní době poslouchá kazety, když mě vyrušil docela malej chlap s bradkou. Chvíli mi trvalo než mi docvaklo, že je to ten Pilgr, bubeník z Květů! Zalkl jsem se, chtěl jsem mu něco říct, ale to už do mě hučel, že je to jako Martinovo a že je to jeho pýcha, že kazety sbírá od malička, že je to úžasná sbírka a ať si na ten přístroj dávám trochu pozor. Pak se začal smát mému výběru a šel pro Martina. Přede mnou Kyšperský, zarostlý obličej ažaž (uvědomil jsem si, že jsem se holil a že mě bude považovat za škůdce), celý v bílým. Viděl mé nadšení pro stroj a v té chvíli mu začaly svítit oči: Prstama lítal od jednoho spínače k druhýmu vyprávěje jaké že to má všechny skvosty. Docela mě tím pohltil a když mi ukazoval kolekci německých kapel osmdesátkového postelektra, vzpoměl si, že viděl nedávno perfektní klip. Zmáčkl spínač, objevila se dotyková obrazovka. Říkal asi tohle: „Tohle je fakt super, myslím že jsem jeden z mála kdo má originálku, jmenuje se to Arabbahn, víš – jako že reakce na slavný Autobahn, taký stejný elektropazvuky.“ Při tom se potutelně usmíval, jeden koutek mu odbíhal víc než druhej a celej se natřásal. Když klip začal, měl jsem trochu pocit, že nás obrazovka vtahuje dovnitř, ale ne tak úplně. Elektro bicí, kvákající a hučící hluk začátků synťáků. Obrovská místnost, vyleštěná plovoucí podlaha se sklonem asi 70°, bílé stěny. Téměř nahatý blonďatý zpěvák s modrýma očima začal něco zpívat německy, jenže podlaha byla opravdu tak šikmá, že se neudržel a začal po ní klouzat – po zádech, po břichu, celej se plácal jak lachtan a jakoby se snažil zvednout; mezitím se snažil zpívat a občas potkal zvláštní bílý gumový útvar, klouzající také. Takhle to bylo dost dlouho dobu, kamera zpěváka stále sledovala a Kyšperský mi to kometoval: „Vidíš to? Tohle je fakt paráda, luxusní styl, to má grády -,“ furt sebou šil a smál se. Nakonec zpěvák po dlouhém monologu doklouzal až na konec místnosti. O stěny se opíraly čtyři blonďaté zmalované slečny, v bílém oblečku s dírou na zadek, který okatě vystrkovaly. Zpěvák začal štkát refrén a při tom mával dokola rukou jak mlejnek a plácal ty ženy po zadku. Kyšperský při tom hýkal smíchy a nadšením. Kamera se oddalovala ve chvíli, kdy zpěvákovi po podlaze přiklouzala do ruky rákoska. Náhlé probuzení.
JN

ne 27. 3. 2011 / 09:17

Jsem na zahradě. Je jaro, máme tam malou chatrč, navrhuji otci, jestli by tam nešlo udělat stánek s párkem v rohlíku, ale on mi říká, že je to moc malé. Přichází Johana Š. a pouští mi remix mé písně. Je to vlastně jakoby italské disko, které ona zpívá hlubokým kantilénovým hlasem. Jsem na rozpacích, moc se mi to nelíbí. Náhle je vedle táta s dědou. Děda už je 15 let mrtvý, ale vypadá dost mladě. Držím Johanu za ruku, oba dva jsou rozčilení, nevím proč.. řeknu "To je sestra Báry..". A vida – v tom byl problém, mysleli si, že se držím za ruku s klukem a  že jsem teplej, protože Johana má vlasy jako kluk, a já si uvědomil, že za dědova mládí nosily holky dlouhý vlasy. Všem se uleví. Konec snu.
MEK

ne 20. 3. 2011 / 12:45

Jsme s Květy na šňůře, odpočíváme v ubytovně, když náhle uvidím, jak Albert urazí železnou tyčí Ondřejovi hlavu. Krev, údiv. Pak jsem v kuchyni a ptám se ho, proč to udělal, a hlavně, co teď ?!? Slyší nás zvukař spící na lavici. Tváří se, ...že spí ale prohlížím si jeho obličej a má trošku otevřená víčka. Někdo zvoní, chodba je plná krámů. Jdu otevřít, ale tuším problémy. Pak stojím na dvoře a nějaký doktor chce aby všichni bouchali do zdi železnou tyčí a podle toho se pozná, kdo vraždil. Je jasný, že to byl Albert. Někdo mi podává časopis, kde jsou Albertovi architektské práce – je vrah, tedy už je slavný a píšou o něm v bulváru. Volá mi máma, nevím jak jí vysvětlit, co se stalo. Také se blíží koncert. Dům je plný lidí, co na nás přišli. Mačkají se na chodbě. Chce se mi čůrat. Náhle ke mně přiběhne Z. Navarová začne mě mlátit. Je však cítit, že mě má ráda, a že je jen zoufalá. Řekne mi toto: "Vy jste to zkazili, a přitom Bůh vás miloval.. !!". Je ráno a já jedu domů. Před samoobsluhou vidím Martu Svobodovou, je v bílých šatech, veselá. Jde ke mně. Ale pozná na mne, že jsem zkroušený. Nechci jí říkat o té vraždě. Třeba to ani nebylo skutečné, vemlouvám si. Náhle chápu, proč se na mne dívá divně. Sedím před samoobsluhou na kancelářské židly s kolečky.
MEK

ne 20. 3. 2011 / 12:45

Jsme na střeše nějakého domu. Já a černoch-lilipután. Někdo nás přesvědčí, abychom šli dolů, ale hned pod schody začne černocha mlátit jakýsi svalovec. Jdu dál po chodbě, průvodce mi říká, že v jejich firmě budu pracovat od roku 1925 do roku 2026. U dalších schodů mi to nedá a řeknu: "To ho chce zabít ? Ať ho nebije, ať toho nechá, nebo vám na to seru !". Průvodce běží ke svalovci aby ho zastavil. Stojím na chodbě uvědomuji si jednu věc: Tohle všechno nějak souvisí s Beatles.
MEK